Dostat se, kam chceš, občas není jednoduchý

Od začátku jsme věděli, že šnorchlování na velkým bariérovým útesu je prostě must. Takže jsme se postupně sunuli na sever až do města Bundaberg, odkud se na něj pořádají zájezdy lodí. V Bundabergu ale měli volný místa jenom na čtvrtek, což se nám v úterý zdálo pozdě, tak jsme si přidali ještě 130km severně a dojeli do Town 1770, kde jsme doufali, že to pojede dřív. Nejelo. Dozvěděli jsme se, že nejbližší volnej vejlet maj v neděli a že do tý doby jsou všecky vejlety zrušený, protože moc fouká. Poserové.

No, v 1770 jsme ve středu zvládli aspoň rychlou surfovačku a zavolali zpátky do Bundabergu, že ten čtvrtek bude dobrej. Ve středu večer nám dorazila smska, že se na nás ráno moc těší, že na ostrově, kam jedeme je moc krásně, ale že počasí je trochu windy a cesta bude drobet bumpy, tak si máme vzít sea sickness pilulku. Zasmáli jsme se, co to je za vtípky a těšili jsme se taky. Vzápětí dorazil i email s podrobnejma pokynama, kde nám byla sea sickness pilulka strongly recommended, a to večer před jízdou a ráno ještě jedna. Na nás si ale nikdo nepřijde, že jo, loni jsme přistávali letadlem v tajfunu, a tak nás nějakej větřík nemůže rozhodit.

Ráno na lodi nás přišel pozdravit rovnou kapitán a rovnou se nám strašně omlouval, že po cestě proti nám jsou cca 1,5 metrový vlny, což jeho loď v žádným případě nerozhodí, ale nás by mohlo a že to bude hodně bumpy a cesta bude very rough. Pořád nám to nedošlo. Když jsme vyjeli z přístavu, začalo to po vlnách pěkně hopsat a posádka vzápětí začala rozdávat blicí pytlíky. Prvních 5 minut byla veselá horská dráha, dalších 10 horská dráha, na kterou chcete jít jen jednou, pak už začal drobátko boj. Šárka (a s ní asi 80% ze 70 cestujících) se úplně netvářila, že by jí to bavilo a tak nám bylo, stejně jako několika dalším doporučeno, ať si vylezeme na záď ven z kajuty, kde to míň hází.

Chytli jsme jedno z posledních asi 20 protekčních míst hned vzadu, kde nás pěkně ohazovaly vlnky, idylku trochu kazilo, že kolem nás se začalo dost zvracet. A to bylo po cca půlhodince z plánovaných 2,5 hodin jízdy. Po hodince mě začala zábava spočívající v odhadování toho, kdo se pobleje příště, trochu nudit a šel jsem se podívat do kajuty. Tam zřejmě mezitím vypukla apokalypsa. Lidi leželi, padali, vstávali a zvraceli všude, kde se dalo i nedalo, některý jen zoufale seděli na místech a čekali na výměnu blicího pytlíku za prázdnej, jiný se snažili dopotácet na samozřejmě plný záchody a blili po cestě. Z 50 cestujících uvnitř zvracelo přibližně 42, zbylou osmičku tvořili 2 šťastlivci a 6 členů posádky, kteří běhali sem a tam, řehtali se na celý kolo a trpělivě nosili plný blicí pytlíky do košů a prázdný lidem. Snídani, kterou zároveň s tím zvládli připravit, sežrali prakticky sami, protože většina cestujících potřebovala dostávat jídlo opačným směrem, než do sebe. Radši jsem se uklidil zpátky ven. Cesta se nám nakonec protáhla na 3 hodiny utrpení (ty vlny nás jako brzdily), dojeli jsme úplně mokrý, odměna ale stála za to. Jestli někdy začnu věřit, že existuje ráj, tohle mu bude v mejch představách docela blízko. Líbí se nám tu😊

Privacy Preferences
When you visit our website, it may store information through your browser from specific services, usually in form of cookies. Here you can change your privacy preferences. Please note that blocking some types of cookies may impact your experience on our website and the services we offer.