Lockdownová nuda na zélandu už je moc dlouhá a protože můžeme dělat úplný hovno, dostal jsem se ze zoufalství dokonce i k prohlížení fotek. Například z výletu na Rarotongu.
Po tom, co hranice Zélandu byly víc jak rok zavřený, se otevřela cestovací bublina s Austrálií a Cookovými ostrovy. V Austráli už jsme byli, a tak jsme si koupili letenky na Rarotongu. Taakže, letíme někam roce a čtvrt a to už se nám dobrejch pár let nestalo (jako to, abysme někam rok a čtvrt neletěli).
Protože se samozřejmě lítá s nějakejma covid pravidlama, byli jsme instruováni, abysme byli na letišti včas a výjimečně jsme to dodrželi. Teda, chtěli jsme a vyrazili jsme na letiště tak, abychom tam byli už celou hodinu a třičtvrtě před odletem. Což při odletu v půl devátý ráno byla poměrně velká oběť. Ale tak po roce někam letět, to člověk nadšeně zkousne i to vstávání v 5 ráno. Naše nadšení bylo bohužel tak velký, že jsme z letištního busu omylem vystoupili o zastávku dřív a protože tenhle bus jezdí jednou za 45 minut, dali jsme si na letiště 25 minutovou procházku pěšky. Ano, počítáte správně, tím se naše odletová rezerva smrskla na klasické nic, které ještě bylo zkomplikováno tím, že jako cizinci jsme se nemohli čeknout sami, ale museli jsme ke spešl přepážce, kde jsme čekali dalších 10 minut, než nám někdo byl ochotnej podívat se do pasů a uznat, že jsme hodni opustit Zéland a následně se vrátit. Naštěstí vzhledem k tomu, že jsou zavřený hranice, tak letiště v Aucklandu není úplně nejpřecpanější, a tím pádem jsme stihli i snídani, se kterou jsme fikaně počítali až na letišti, abychom ušetřili nějaký ty vstávací minuty. Stinná stránka prázdného letiště byla to, že většina stánků s jídlem byla zavřená. Ehm, ono to jako smysl dává, že když nejsou na letišti skoro žádný lidi, tak nemá smysl otvírat všechny stánky s jídlem, protož se to zřejmě nevyplatí. Ale i tak vám to trochu zkazí náladu prvního dne dovolený. Nicméně s vidinou brzkých žrádýlek a koktejlů v teple byla i Šárka ochotná potlačit svoje ultramlsné já a posnídat v jediném otevřeném podniku.
A to je všechno. Žádný další komplikace. Po krásných 3,5 hodinách letu po odletu v pátek ráno jsme přistáli na Rarotonze už ve čtvrtek odpoledne. Cookovy ostrovy mají totiž oproti Zélandu o 22 hodin míň, a tak jsme na chvíli byli oproti Česku o 12 hodin pozadu, ale jinak vlastně v ráji.
Tedy! Hned po vystoupení z letadla se nás snažil nahodit do ostrovní nálady místňák, co hrál v hale na ukulele a zpíval, zatímco my jsme čekali na tašky. 2 minuty to bylo dobrý, další 3 se to dalo vydržet a za dalších 5 už jsme tu tašku vyhlíželi fakt hodně toužebně. Naštěstí to o necelou hodinku vzápětí přebil výhled z našeho bydlení. Tady je.
